Plameňáci

Do Oristana jsme včera dorazili pozdě v noci, a tak na krátkou prohlídku města vyrážíme až dnes ráno. Mám rád probouzející se města na jihu. Lidé jsou v pohodě, posedávají v kavárnách, kde si dávají ranní cappuccino a croissant. Někteří ještě cigaretku, ale je to již naprostá menšina, proti tomu jak se ještě před pár lety v Itálii kouřilo. Oristano není velké město, má asi 32 tisíc obyvatel a staré město je opravdu malé, takže po necelé hodině jedeme na pobřeží.

Nejprve míříme na mys Manu, přesně na pláž Su Pallosu. Ta je tvořena vápencovitými skálami, takže není nikterak pohodlná na ležení, ale vápenec je vytvarován do zajímavých úkazů a je tu plno života, ať už krabů, krevet či ryb.

Nejen přírodou a koupáním živ je člověk, a tak je potřeba věnovat trochu času historii, a proto se zastavujeme na archeoologickém nalezišti Tharros. Tharros ve svých spisech zmiňuje již Ptolemaios; naznačuje, že toto město v jeho době patřilo k nejvýznamnějším osídleným místům na ostrově. Archeologické výzkumy prokázaly, že sídlo založili v 8. století př. n. l. Féničané. Na zbytcích vesnice typu nuraghi vystavěli své posvátné místo pod širým nebem stejného druhu, jaký lze nalézt v několika lokalitách osídlených Féničany v západním Středomoří a považovaných za první známky kolonizace a urbanizace. Vykopávky ukázaly, že Tharros byl osídlen od 8. století př. n. l. do 10. století n. l., a to nejdříve Féničany, dále Puny a nakonec v době nadvlády Římanů. Město bylo opuštěno pod tlakem invazí Saracénských nájezdníků.

Po následující staletí byly ruiny využívány jako místo poskytující stavební materiál okolním vesnicím a městům. Po celou dobu jeho existence jistě byl přítomen silný vliv domácího obyvatelstva, Sardů. Existuje psaný záznam o opravě cesty z Tharrosu do Cornus v době římského císaře Filipa ve 3. století n. l.

Další zastávkou na itineráři bylo městečko Buggerru, tam nás ale zastihla náhlá bouře, sice krátká, ale extrémní. Tak se tu zde ani nezastavujeme a pokračujeme na pláže Cala Domestica a Cala Lunga, kde již pomalu opět vychází sluníčko a vše se barví do azurova. Je vidět jak málo stačí , cca 10 minut a z temna se nebe změní v blankytnou modř.

Další zastávka je Porto Flavia. Porto Flavia je mořský přístav, který se nachází poblíž Nebidy. Byl postaven v letech 1923–1924 a sloužil jako uzel těžby nerostů ve městě Masua na západním pobřeží oblasti Sardinie. Je pojmenována po Flavii Vecelli, dceři Cesare Vecelli, která přístav navrhla.

A pak již na ostrov Sant'Antioco, kde se dnes chceme ubytovat. Těsně před Sant'Antioco však narážíme na saliniště Stagno di Santa Caterina, kde vidíme velkou kolonii plameňáků, to se nedá nezastavit. Takže ještě nějaký čas trávíme jejich pozorováním a pak se přesouváme do Sant'Antioco.