Sardinia? What else?

Dnes byl hlavní úkol přesunout se do Olbia, kde nás zítra čeká trajekt. Pro přesun jsme zvolili SS125, nejhezčí silnici na Sardinii, vyhledávanou motoristy pro nádherné serpentýny a dech beroucí výhledy do krajiny. Zastavujeme v průsmyku Ghenna Silana a vyrážíme na hike do údolí Goropu. Už sestup stál za to, na cca 5 kilometrech sestoupat 800 výškových metrů a když v hlavě pořád zní "hele dolů to jde, ale auto máš nahoře" tak je každý metr dolů těžký. Po cca 70 minutách dorážíme ke vstupu do kaňonu a začínáme se kochat. Je třeba si dát pozor, kam člověk šlape, kudy vlastně ten kámen přelézt, půjde to se protáhnout touto škvírou, nebo musíme jinudy.

Po několika kilometrech docházíme k bodu odkud to jde jen s horolezeckou výbavou, no nic otáčíme a zpět k autu, cestou ještě nakoukneme do pár jeskyň a probudíme několik netopýrů a hurá zpět k autu.

Nakonec to k autu bylo celkem 28.8 km, 906 metrů převýšení. Zapadneme do auta a jedeme do hotelu. Cestou se trochu oklepeme, a večer ještě krátká procházka městem (to by člověk nevěřil že na okraji velkého města najde během 20 minut 2 želvy) a večeře v pizzerii.

Po dvou dnech strávených v Cagliary je na čase se vrátit do méně obydlených prostor. Města jsou sice pěkná, ale je tam moc lidí. Taková sobotní noc v Cagliary je zážitek. Ulice jsou nacpané tak, že se nedá projít. Namačkáno víc, jak v devadesátkách v českých dance clubech.

Při pondělním ránu tedy opouštíme město, než mu ale dáme definitivně valé, tak ještě navštívíme hrad San Michele, který se vypíná nad Cagliary.

Pak ještě do přírodního parku Molentargius, kde opět pozorujeme plameňáky, ledňáčky, volavky, kolpíky a pelikány.

Dále míříme k impozantním vodopádům Cascate di Lequarci, bohužel ne však v září, kdy není dostatek vody a místo dunící vody nacházíme lehce kapající potůček. Přesto ale stoupáme téměř neprostupným lesem v očekávání, bohužel však nic víc nenacházíme a jediná kapalina co tryská je krev z mých lýtek, když jsem prošel trnovým keřem.

No nic, jedeme dál, a to k městu duchů Gairo Vecchia. Město bylo opuštěno v roce 1951 po devastující povodni a od té doby chátrá. Jedná se asi o nejpůsobivější vesnici duchů na Sardinii, a to jich tu opuštěných je celkem dost.

Další zastávka je prehistorické pohřebiště "Hrobka gigantů z Olsona" staré téměř 4000 let. A dle archeologů je nejstarší na světě.

Pak ještě krátké večerní koupání v letovisku Santa Maria Navarrese.

Do Oristana jsme včera dorazili pozdě v noci, a tak na krátkou prohlídku města vyrážíme až dnes ráno. Mám rád probouzející se města na jihu. Lidé jsou v pohodě, posedávají v kavárnách, kde si dávají ranní cappuccino a croissant. Někteří ještě cigaretku, ale je to již naprostá menšina, proti tomu jak se ještě před pár lety v Itálii kouřilo. Oristano není velké město, má asi 32 tisíc obyvatel a staré město je opravdu malé, takže po necelé hodině jedeme na pobřeží.

Nejprve míříme na mys Manu, přesně na pláž Su Pallosu. Ta je tvořena vápencovitými skálami, takže není nikterak pohodlná na ležení, ale vápenec je vytvarován do zajímavých úkazů a je tu plno života, ať už krabů, krevet či ryb.

Nejen přírodou a koupáním živ je člověk, a tak je potřeba věnovat trochu času historii, a proto se zastavujeme na archeoologickém nalezišti Tharros. Tharros ve svých spisech zmiňuje již Ptolemaios; naznačuje, že toto město v jeho době patřilo k nejvýznamnějším osídleným místům na ostrově. Archeologické výzkumy prokázaly, že sídlo založili v 8. století př. n. l. Féničané. Na zbytcích vesnice typu nuraghi vystavěli své posvátné místo pod širým nebem stejného druhu, jaký lze nalézt v několika lokalitách osídlených Féničany v západním Středomoří a považovaných za první známky kolonizace a urbanizace. Vykopávky ukázaly, že Tharros byl osídlen od 8. století př. n. l. do 10. století n. l., a to nejdříve Féničany, dále Puny a nakonec v době nadvlády Římanů. Město bylo opuštěno pod tlakem invazí Saracénských nájezdníků.

Po následující staletí byly ruiny využívány jako místo poskytující stavební materiál okolním vesnicím a městům. Po celou dobu jeho existence jistě byl přítomen silný vliv domácího obyvatelstva, Sardů. Existuje psaný záznam o opravě cesty z Tharrosu do Cornus v době římského císaře Filipa ve 3. století n. l.

Další zastávkou na itineráři bylo městečko Buggerru, tam nás ale zastihla náhlá bouře, sice krátká, ale extrémní. Tak se tu zde ani nezastavujeme a pokračujeme na pláže Cala Domestica a Cala Lunga, kde již pomalu opět vychází sluníčko a vše se barví do azurova. Je vidět jak málo stačí , cca 10 minut a z temna se nebe změní v blankytnou modř.

Další zastávka je Porto Flavia. Porto Flavia je mořský přístav, který se nachází poblíž Nebidy. Byl postaven v letech 1923–1924 a sloužil jako uzel těžby nerostů ve městě Masua na západním pobřeží oblasti Sardinie. Je pojmenována po Flavii Vecelli, dceři Cesare Vecelli, která přístav navrhla.

A pak již na ostrov Sant'Antioco, kde se dnes chceme ubytovat. Těsně před Sant'Antioco však narážíme na saliniště Stagno di Santa Caterina, kde vidíme velkou kolonii plameňáků, to se nedá nezastavit. Takže ještě nějaký čas trávíme jejich pozorováním a pak se přesouváme do Sant'Antioco.

Dnešní den je věnován přírodní rezervaci Asinara, je to jediná oblast v Evropě, kde volně žijí divocí albínští oslíci. Také od toho dostal tento ostrov své jméno, Asinara znamená italsky "obydleno osly".

Přírodní rezervace zde byla založena v roce 1997, do té doby byl ostrov používán jako evropský Alcatraz, tedy trestanecká kolonie pro nejtěžší zločince z řad mafie.

V první světové válce ostrov sloužil jako zajatecký tábor pro Rakousko-Uherské vojáky, kterých zde bylo až 23 tisíc.

Dnes je ostrov plný divokých zvířat, oslíky počínaje, přes muflony a divoká prasata konče. Množství plazů a želv je na každém kroku. Pozůstatky historie ostrova jsou však také všude přítomné. Částečně rozpadlé vězeňské cely, domy pro dozorce a jejich rodiny, strážné věže, to vše je nepřehlédnutelné.

Z Bosa vyrážíme do pohoří Gennargentu, kde se nachází nejvyšší hora Sardinie, náš dnešní cíl. Auto zaparkujeme kousek od dolní stanice vleku Rifugio Bruncu Spina, hned vedle uzamčené brány a velkého nápisu zákaz vstupu. 4 metrový plot je ale jen na silnici, takže stačí obejít svodidla a trek může začít. Jsme ve výšce necelých 1500 metrů a cíl je 1834 metrů nad mořem. Je příjemných 20 stupňů, na obloze pár mraků. Široko daleko nikdo, jen podél cesty se potulují krávy a jejich zvonce vytvářejí příjemnou kulisu.

Po pár kilometrech potkáváme dvě menší stáda divokých koní a po chvilce celkem velké stádo muflonů, jak se prochází na vrcholu jednoho skaliska.

Po dvou hodinách a 488 nastoupaných metrech dorážíme na vrchol a můžeme prohlásit vrchol La Marmora za dobitý. Na vrcholu strávíme asi 30 minut a vydáváme se zpět. Cestou dolů potkáváme několik dalších turistů.

Když přicházíme k autu, tak vidíme, že tam již nestojí jen to naše, ale ještě jedno přibylo. A shodou náhod s českou SPZ.

Další zastávka je horské městečko Orgosolo. Právě v tomto městě vznikl název Banditos. Tady olupovali první bandité. Orgosolo, jako centrum sardského odporu proti jakékoli nadvládě, si dodnes uchovalo svůj odbojný charakter. Pozoruhodností této vesnice jsou fasádní fresky, zvané murales. Již od dvacátých let tyto fresky parodují různé vlády, dělají si srandu z policie a oslavují revolucionáře.